Obsah

Výstavy fotografií DĚDICTVÍ OTCŮ a VALAŠSKÉ OZVĚNY

Pozvánka.

Datum konání: 26. 11. 2021 začátek od 17:00

Místo konání: Městské muzeum, Valašské Klobouky

Typ akce: trhy, výstavy, veletrhy

Organizátor: Městské muzeum

Výstavy fotografií

DĚDICTVÍ OTCŮ a VALAŠSKÉ OZVĚNY

Městské muzeum Valašské Klobouky

26.11.2021 - 31.1. 2022

Vernisáž výstavy: 26.11.2021 v 17:00 hodin

 

Výstavy fotografií Dědictví otcůValašské ozvěny v Městském muzeu ve Valašských Kloboukách jsou novým projektem dvou zkušených fotografů a dlouholetých přátel, Antonína Kostky z Brumova - Bylnice a Jana Tluky z Trenčína. Společným jmenovatelem obou výstav je místo vzniku vystavených fotografií: severní oblast Bílých Karpat, hlavně Vlárský průsmyk, Valašskokloboucko a Závrší /Nedašov a Nedašova Lhota/.

 

O autorech:

Antonín Kostka se již 40 let programově věnuje fotografickému zachycení krajiny Bílých Karpat, zejména Vlárského průsmyku. Kromě řady výstav představil reprezentativní výběr ze své tvorby v monografii Má Vlára, vydané v r. 2018. Na výstavě Dědictví otců prezentuje dosud nepublikované fotografie, na kterých zachytil zanikající staré ovocné sady a fragmenty dávno opuštěných staveb na samotách karpatských strání.

Jan Tluka vystavuje pod názvem Valašské ozvěny kolekci archivních fotografií, která je malou sondou do života lidí na Valašsku, jak jej zachytil jeho objektiv v letech 1971 – 1975. Ačkoli čas už dávno odvál do nenávratna tváře z fotografií, stejně jako zmizely i ty poslední ostrůvky prostého života, pokorně spjatého s krajinou domova, stojí zato připomenout si je.

 

Autoři o výstavních souborech:

Dědictví otců

Na stráních Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí rostou do dnešních dnů prastaré ovocné stromy. Mnohdy zraku člověka ukryté mezi korunami divoce rostoucích jilmů, buků, dubů a jiných lesních velikánů. Připomínají nám, že i v těchto vzdálených a nepřístupných  místech byly kdysi samoty a chudá políčka horalů. Dávno osiřely paseky a kamenité role! Před staletími v potu tváře  vyklučené  lesní hvozdy  se bez péče hospodáře  vrací i se svými sady  zpět do lůna divočiny. Doposud však mnohdy i staleté  stromy dávají bohatou úrodu ovoce, které poskytuje užitek toliko lesní zvěři.

V mlhavém listopadovém podvečeru na malých hřbitovech, před kulisou potemnělých  karpatských hřebenů, mžikavě blikají plamínky svíček. Některé z nich i na hrobech dávno zapomenutých pracovitých sedláků a hospodářů… těch, kteří ovocné stromy na horských samotách vysazovali, roubovali, štěpili, šlechtili, chránili před zvěří i nepřízní počasí.  Majestátné vysokokmenné stromy, před nimiž dnes s pokorou a obdivem stojím, jsou jejich tichým pomníkem. Vzácným a jedinečným dědictvím otců, zanechaným svým potomkům i  generacím příštím.

Ovocné stromy v horách dožívají. Navzdory tomu však doposud zjara změní krajinu bělostnými květy v pozemský ráj  a s příchodem podzimu bohatě plodí.  Jejich  čas bytí se ale neúprosně plní  a  na své pouti postupně dochází tam, odkud není návratu. Jdou stejnou cestou, jako před léty ti, kteří stáli u jejich zrodu. Obrovské, hrubě zvrásněné kmeny s proschlými korunami padají pod tíhou věků a náporem živlů za ohlušujícího lomozu na vlahou zem.

Z úcty k odkazu otců se objektivem fotoaparátu snažím na citlivou vrstvu černobílého filmu zachytit  osudy stromů. Stromů z dob dávno minulých, jejichž majestát zůstane pro časy budoucí  zachovaný už jen na fotografiích…

Antonín Kostka, září 2021

 

Valašské ozvěny

Vystavený soubor představuje fotografie z valašskokloboucka, především ze Závrší /Nedašov a Nedašova Lhota/.

Ty fotografie vznikaly v období 1971 – 1976, v jakémsi zvláštním opojení při nesčetných toulkách tímto kouzelným krajem. A jak roky vzniku ukazují, bylo to pro mne intenzivně prožívané období objevování nejen fotografického, ale také hledání a třídění životních hodnot. A tak se po letech s úctou a vděčností vracím k těm vzácným setkáním s lidmi, kteří tu žili,k setkáním, která mne provází celý život... Ano, svět je již docela jiný, ale možná právě proto má smysl opět se o tyto zážitky znovu podělit a nenechat je docela zapadnout prachem – a beru to také jako malou splátku velkého dluhu za vše, co jsem si z tohoto putování odnesl…

Jsem vděčný za to, že jsem ještě stihl nahlédnout do rychle mizejícího světa přirozené a pokorné sounáležitosti člověka a krajiny. Do světa, kde člověk vše nezkoumá a nerozebírá, ale prostě žije. A žije tak, jak musí, což není nějaká idylická harmonie, ale i boj – o místo pod sluncem, o domov, o úrodu. Žije – a nespěchá, umí se radovat z obyčejných věcí, zpívat i plakat.

Přišel jsem na Valašsko v době, kdy dosud vzdálený halas světa už začal nevratně nahlodávat nejenom ten po léta téměř neměnný řád, ale také třeba vzájemnou soudržnost lidí. Průvan velkého světa začal nezadržitelně pronikat přes prahy chaloupek na samotách, které se pomalu ale jistě začaly vylidňovat.

Měl jsem štěstí, že jsem mohl zmapovat aspoň pár těch mizejících ostrůvků života spjatého s místem, s krajinou. A s lidmi, které jsem tu potkával, zažít opravdový, skutečně prožitý pocit domova. Ta letmá setkání se zapsala velmi hluboko a já se k nim i po letech vracím s úctou a vděčností.

Jan Tluka, září – říjen 2021

 

 

Kontaktní osoba: Antonín Kostka, e-mail: antkostka@seznam.cz,  MT 603 340 814


Vytvořeno: 26. 10. 2021
Poslední aktualizace: 26. 10. 2021 13:28